Hromnice za námi. Je to starodávný zvyk, stromeček odstrojit, betlém figurku po figurce ošetřit, na dno bedýnky uložit, nejprve koledníky, pak tři krále s komonstvem a dary, hvězdu betlémskou s andělem zvěstujícím Gloria!, naposledy Mariu s Ježíškem. Tak až za rok!

Tématem číslo 1 byla pro Senát volba presidenta a problém s imunitou pana Dr. Železného. K tomu snad tolik – Parlament České republiky, jehož je Senát horní komorou, by měl dbát na jistou vážnost, kterou s sebou tato instituce nese. Imunitní výbor, vycházeje z principu prosté lidské slušnosti pozval pana Železného na své jednání. Nemusel, Jednací řád Senátu mu to neukládá. Pozval jej cestou obvyklou, na adresu, kterou pan doktor uvedl, a kam mu je senátní pošta běžně odesílána. Nedostavil se s tím, že pozvánku neobdržel. Výbor mu vyšel opět vstříc a svolal další jednání. Pan senátor opět nepřišel – namísto toho se nechal vyfotografovat rozesmátý, s číší vína v ruce, kterak ve Znojmě otevírá kancelář. Teprve na třetí pokus se povedlo. Řeč je o vážnosti. Kdyby pro nic jiného, tak pro tuto „drobnost“ jsem panu senátoru Železnému přestal věřit.

Spasitel v Betlémě narozen, Maria synáčka kolébá, svatý Josef mu zpívá, voleček dechem svým děťátko zahřívá… Jsou za námi ty krásné vánoční dny, dny pokory, zastavení na pouti, tichého rozjímání. Do poslední chalupy naší země vstoupil Ježíšek se svým poselstvím Boží lásky. A, domnívám se, i v té nejzapadlejší chalupě Jeho Nové zprávě porozuměli. Alespoň na chvíli, alespoň po dobu, než dohoří svíčky na vánočním stromku. Alespoň po tento okamžik máme se na světě rádi. Všichni. Dojednoho. Pak knot svíce zabliká, za okny tramvaj zacinká, kdesi auto zatroubí, ulice lidmi se zahemží, kouzlo pomine. Nastává všední rok.